Přečtěte si, jak se nám zhruba před rokem v rámci programu Doma v rodině podařilo pomoci mladé mamince a její dcerce.

„Nevím, co mám dělat. Bydlíme s mojí malou dcerkou v 7 lidech v bytě 1+1, nemám ani korunu, hrozí mi, že skončím na ulici a na OSPODu si o mně myslí, že jsem úplně nemožná matka, o nic se neumím postarat a nic nezvládnu. Copak jsem nějaký blázen nebo postižená?“

Takto začal příběh jedné z rodin, která k nám chodí do programu Doma v rodině. Na slavnosti ke 25 letům Letního domu příběh poutavě zdramatizovali Petr Vacek, Danuše Šplechtová a Kristýna Hrušínská.

Jsme program, který pomáhá rodinám, které jsou ve složité situaci a kde je ohrožen zdravý vývoj dítěte, takže víme, že rodiny jsou různé a mohou se dostat do různých peripetií. Ale tento příběh mladé rodiny nás nepřestává překvapovat.

Už je to rok, co se u nás poprvé objevila. Mladá, čerstvě plnoletá maminka, nešťastná a bez života. Vyndala z kočárku malou stydlivou tak dvouletou holčičku, která ze sebe nevydala hlásku a vydržela pak sedět s mámou dvě hodiny a čekat, až se rodič vybrečí a vyřídí si svoje dospělácké věci, kterých měla až dost. Začínala korona, vše bylo zavřené, nic nefungovalo a ona dorazila s malou holčičkou a doufala v pomoc. Letní dům znala ze svého dětství, kdy k nám jezdila na pobyty s dětským domovem, kde v té době žila.

„Nevím, co mám dělat. Bydlím s malou u svého otce, v bytě 1+1, ve kterém je nás 7. Můj otec mě dříve kvůli penězům přesvědčil, abych nechala finanční pomoc s péčí o moji dcerku napsat na něj, takže já teď nemám ani korunu. Můj táta se o svoji vnučku vůbec nestará, vše dělám já. Nenechá nás ani vysprchovat, nedá nám jídlo a nechce ani, abych si tam nabíjela telefon. Chce nás vyštípat na ulici, ale já nemám holčičku v péči a nemám kam jít. Otec navíc na OSPODu namluvil pracovnicím, že jsem úplně nemožná matka, o nic se neumím postarat a nic nezvládnu. A mně teď hrozí omezení svéprávnosti. Copak jsem nějaký blázen nebo postižená? Přečtěte si, co o mně napsal soudní znalec…“ –

Pláč.

Tak to je teda situace. Jak tohle dopadne? Pokud budou na ulici, máma, která oficiálně nemá holčičku v péči, v zimě, v březnu, bez jediné koruny, a ještě za ztížené situaci kvůli kovidu, tak je to ztracené a holčičku dají do Klokánku a pak už není cesty zpátky. A ona tak chce být se svojí holčičkou a bít se za svůj tak těžce započatý život a být dobrou mámou.

No nezbývá než se do toho společně pustit, stát jí i její malé po boku a pomalu rozplétat ten spletenec, který se ještě koronou více stáhl. A ono to postupně začalo povolovat…

Začal neuvěřitelný kolotoč událostí. První krok byl svěření malé do péče. Začalo obíhání soudů, komunikace s OSPOdem a nervy, jestli je rodina nevyhodí na ulici dřív, než bude dcerka v její péči. Povedlo se!

Kam ale půjdou? Kde budou bydlet? Vždyť přece existují azylové domy a krizová lůžka pro rodiny. No jo, ale v době korony jsou všude zavřené dveře a žádné nové klienty nikdo nebere. Co kdyby s sebou něco přinesli (bacil)!

A co zkusit oslovit hodnou a vždy ochotnou paní ředitelku z Dětského domova, která už mnohokrát pomohla, když šlo do tuhého? Nezklamala a na dva měsíce, než prý si maminka něco najde, může jít do tréninkového bytu. Konečně samy, bez okolí, které odmítá a nechce pomoct a jen využívá. Ale kdo to zaplatí? Rodinka bez dávek a bez koruny.

Následovala tedy žádost na nadace a žádost o znovu přiznání rodičovského příspěvku. A pak už konečně přichází na řadu malá trpělivá holčička, která je mámě vždy po boku a snáší s ní veškeré příkoří a jako zbraň proti tomu všemu používá nádherný úsměv, nad kterým by se i kámen ustrnul.

Co se jí tak honí hlavou, když skoro nemluví? Co by tak potřebovala? Ptáme se její mámy, ta to bude vědět asi nejlíp. No potřebuje přece lásku…

To je základ, ale potřebuje i další věci. Učíme se povídat si, číst knížky, hrát si, čistit zuby, chodit na záchod, hrát si s dětmi, domlouvat se s dětskou doktorkou… Nakonec jdou společně do terapeutické školičky pro maminky s dětmi, které potřebují své ratolesti připravit na velkou školku a naučit se samy spoustu věcí. Do školičky chodí každý týden, maminka vidí jiné maminky, jak to s dětmi dělají, terapeutky jí ukazují, jak si s dětmi hrát, zpívat, učí děti dělit se o hračky. Malá je nadšená z ostatních dětí, nejdřív jen pozoruje, ale pak se začíná do dění zapojovat. A začíná mluvit a rozkvétat.

No ale ta největší zkouška je ještě čeká. Je podaný návrh na omezení svéprávnosti. V minulosti ji rodina okrádala o její peníze, tak je potřeba ji ochránit.

„Ale já nechci být omezená. Nejsem přece žádný blázen. Jestli mě omezí, tak to nezvládnu…Strašně se bojím.“

Dobře, je tu ještě jiná možnost, ale nebude to jednoduché. Je možné zažádat o zachování svéprávnosti a podat návrh na podpůrce, což je člověk, který by pomáhal matce s rozhodováním a právním jednání.

Znamená to ale chodit k soudům a přesvědčit soudce, že na to maminka má a bojovat proti znaleckému posudku, který říká, že neumí do pěti počítat a že svými špatnými rozhodnutími ohrožuje sebe i malou…

Návrh byl podán a brzy nastal ten velký den, kterého se všichni obávali. Na soud půjdeme společně. Ještě si večer voláme a bavíme se, kde se sejdeme. – „Půjdu tam sama, to zvládnu. Už jsem tam byla.“

Druhý den přicházím na místo setkání a ony nikde. To je divné, vždycky chodí včas. Vybíjí se mi telefon, takže nemohu volat a čekám ještě na kolegyni. Voláme. „No já stojím před soudem.“ – „A před kterým?“ – „No před okresním.“

Ajajaj. To je jiný soud na druhém konci města. Tam jsme spolu byli několikrát a nedošlo mi, že člověk ze zvyku jezdí na místa, která zná. Za dvacet minut začíná soud. Sháníme taxi. –

„Vezmete paní s holčičkou bez sedačky? Ale šlápněte prosím na to, potřebujeme, aby za dvacet minut byla v soudní síni.“ –

Jedna z nás jde s matkou dovnitř, druhá na chodbě mezi trestanci v poutech hlídá malou. Trvá to dlouho, porota se za zavřenými dveřmi dlouze dohaduje. Ale stojí to za to. Klaplo to. Schválena smlouva o nápomoci. Soudci to hezky vysvětlují. Zvládla už toho tolik a dokázala vyřešit situace, co by člověk ve dvaceti letech sám nezvládl a musí dostat šanci žít si vlastní život, osamostatnit se a některé situace se naučit řešit (a třeba si i někdy rozbít ústa). Pro ni je to velké vítězství. Má svéprávnost. Může si sama rozhodovat o svých věcech a o své dceři. A není pod kontrolou, kterou od svého dětství v dětském domově nesnese.

Je konečně svobodná.

Od té doby si chce všechno zkoušet dělat sama, rozhodovat se a radit se s ostatními, jestli to má udělat tak nebo radši jinak. Jde i do věcí, kterých se obává, ale zkusí se a pak to vždycky jde.

A najednou opravdu začíná žít samostatný život. Přestěhuje se do „svého sociálního pidibytečku“, začíná platit nájem, naučí se používat e-mail, holčičku začne dávat do školky, najde si brigádu, bude mít zaplacený celý dluh za jízdu v MHD načerno, který narostl do obřích rozměrů, jde s dcerkou na operaci zoubků…

A teď zrovna řeší, že malá je kvůli školce v karanténě a musela se objednat na PCR test.

Pořád je, co se učit….